Románová kronika ztraceného města, léta 1894–⁠1921.

Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí.

Dnes už z výstavných budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná.

Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.

Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.